Příběh gastronomického doutníku. Od Kuby přes Paříž až po Los Angeles.

Některé pokrmy vzniknou a zase zmizí. Jiné se stanou součástí historie. A pak jsou tu jídla, která se promění v příběh. Takový, který putuje světem desítky let a pokaždé získá novou podobu.

Přesně takový je gastronomický doutník.

Když dnes vidíte na talíři čokoládový doutník, popelník z dezertu nebo jedlý popel, může to působit jako moderní trend sociálních sítí. Ve skutečnosti je ale jeho historie mnohem starší.

Kuba jako začátek

Za první skutečně známý gastronomický doutník bývá označován dezert Michela Rostanga z pařížské Maison Rostang, držitele dvou michelinských hvězd. Na začátku devadesátých let navštívil Kubu a fascinovalo ho tradiční ruční rolování doutníků. Nezaujala ho jen chuť tabáku. Zaujalo ho řemeslo. Pomalost. Preciznost. Rituál.

Po návratu do Paříže vytvořil slavný Crispy Cigar, který se stal jedním z jeho nejznámějších dezertů a na menu vydržel více než dvě desetiletí. V té době ještě nikdo netušil, že právě vzniká jeden z nejslavnějších dezertních motivů moderní gastronomie.

Když se do příběhu vložil Jordi Roca

Další velký krok přišel ve Španělsku. Jordi Roca z legendární restaurace El Celler de Can Roca posunul celý koncept ještě dál. Jeho Journey to Havana nebyl jen dezert. Byl to zážitek.

Host dostal kouř, vůni, rum, čokoládu, mátu a příběh kubánských ulic v jediném servisu. Právě tehdy se z doutníku stalo něco víc než jen tvar. Stal se symbolem.

Praha a Katowický doutník

O mnoho let později se koncept dostal i do České republiky. V restauraci 420 na Staroměstském náměstí vznikl známý Katowický doutník, inspirovaný tradičními slezskými a polskými trubičkami. Právě během svého působení v restauraci 420 jsem měl možnost sledovat, jak silně podobné dezerty fungují. Ne proto, že by byly technicky nejsložitější. Ale protože si je lidé pamatují. Odcházejí domů s příběhem. A o tom je podle mě velká část moderní gastronomie.

Black Table a Freud

Když jsem připravoval Black Table v galerii Jane McAdam Freud v Příboře, vznikla i moje vlastní interpretace tohoto motivu. Nešlo o snahu vymyslet něco, co tu nikdy nebylo. Naopak. Bavila mě myšlenka navázat na dlouhou gastronomickou historii a zasadit ji do úplně jiného prostředí. Do galerie. Do večera plného umění, příběhů, kouře, světla a stínů.

Vznikl tak dezert, který odkazoval na všechny ty předchozí kapitoly, ale zároveň patřil právě tomuto večeru. Protože FREUD a doutník k sobě neodmyslitelně patří!

A tím mohl příběh pokračovat dál.

Až do Los Angeles

Před několika dny mi napsala Leslee Brown, jedna z hostů Black Table. Její dcera působí v síti Honey Cup Coffeehouse & Patisserie v Los Angeles a o mém dezertu vyprávěla tamnímu pastry chefovi Andonu Trujovi. Ukázala mu fotografie a videa. A on následně vytvořil svou vlastní verzi doutníkového dezertu pro Father's Day.  Připomnělo mi to, jak gastronomie funguje už stovky let. Jeden nápad inspiruje druhý. Jeden kuchař naváže na práci jiného. A příběh pokračuje.

Proto mám gastronomii rád

Ne kvůli soutěži o to, kdo byl první. Ne kvůli tomu, kdo komu co ukázal. Ale kvůli tomu, že dobré nápady mají schopnost cestovat. Z Kuby do Paříže. Z Paříže do Španělska. Ze Španělska do Prahy. Z Prahy do Příbora. A tentokrát až do Los Angeles.

A kdo ví, kam doputuje příště.